VÍTEJTE NA NAŠEM WEBU
Václav Hokův, básník a esejista
Narozen: 4.1.1932 v Libušíně
Zemřel: 20.12.1986 v Curychu
Libušínský rodák Václav Hokův byl zasvěcený znalec moderního umění, který svým zaujetím pro současnou literaturu, umění a hudbu byl inspirací i příkladem pro mnoho mladých lidí ve svém okolí. V. Hokův byl mnohostranný, bez úzké specializace a málo zaměřený na neutěšenou současnost, než aby se mohl v období totality, dočkat uznání těch, kteří se v téže době ocitli v pozici, ať již uměleckého disentu nebo naopak těch, kteří situaci využívali ve prospěch osobní kariéry. Žil izolovaně, stranou tehdejších společenských událostí.
Účastnil se setkání s avantgardními umělci u stolu Jiřího Koláře v kavárně Slávia. Psal básně, esejistická díla o význačných postavách z oblasti literatury a výtvarného umění. Zasloužil se o utváření jazzové scény; roce 1962 inicioval spolu s Jiřím Plašilem ve Slaném Jazzklub Slaný, jeden z nejstarších a nejaktivnějších jazzových klubů v České republice. Jeho strojopisné básnické sbírky a eseje, rukopisné sborníky poznámek se nacházejí roztroušeny v rukou přátel nebo archivovány v Památníku národního písemnictví.
V roce 1968 emigroval do Švýcarska. Ve švýcarské emigraci, zejména po návratu z USA, se mu podařilo vydat v roce 1980 dvě básnické sbírky:
Masopustní nokturno. Sbírka básní jazzového publicisty vydaná v Mnichově, v nakladatelství PmD - Poezie mimo domov mimo ediční řadu.
Čínská zeď. Sbírka básní vydaná v Curychu
Po jeho smrti se mu dostalo určitého uznání a publicity i v českém tisku. Základní data o jeho životě a tvorbě jsou uvedena ve význačných slovnících.
Naším cílem je představit formou malé vzpomínkové publikace jeho básnické a esejistické dílo doprovázené fotografickým materiálem. Ta by měla čtenáře seznámit s jeho životním příběhem, poukázat na význam libušínského a kladenského prostředí na formování jeho osobnosti. Je známo, že v té době pobývali - téměř v disentu - na Kladensku umělci, které V. Hokův buď osobně nebo z jejich díla znal: Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Jitka a Květa Válovy, Karel Souček, Karel a Naďa Neprašovi, František Stavinoha a další.
Publikace zveřejní ukázky z jeho básnického a esejistického díla. Jedním z autorských záměrů je také, oslovit pamětníky, kteří s ním sdíleli určitou část jeho života, kteří uchovávají jeho korespondenci nebo vzpomínají na jeho charisma a nepopiratelné osobní kouzlo aby se ozvali a případně poskytli dokumenty pro případné vydání jeho souhrnného díla.
Výklad k obrázku, který představuje trojrozměrnou mandalu - největší buddhistický monument na světě - Indonéský Borobudur.
Václav Hokův nechtěl zde na světě ponechat stopu jen v podobě skvrn inkoustu na papíře. Toužil přiblížit se svým vzorům z raných let – transcendentálním idealistům a duchovním zasvěcencům – kteří usilovali o to činit, co je nutné a odejít ze světa bez falešného rozruchu. Měl v úmyslu uzavřít své dílo filosoficko-básnickým vyznáním, které nazval „Trojrozměrná mandala“. V něm mělo být stručně řečeno vše, co často mimoděk a beze slov předával celý život svým přátelům.
Václav Hokův byl příliš Evropanem, aby spojil své životní východisko do všech důsledků s východními naukami; přesto si vzal ponaučení z C. G. Junga, který dokázal integrovat východní meditační přístupy s evropským myšlením. Motivem mandaly, napsal C. G. Jung, je tušení středu osobnosti, určitý druh centrálního bodu uvnitř duše, ke kterému je vše vztahováno, podle kterého je vše uspořádáno a které se projevuje neodolatelným nutkáním a stát se tím čím jedinec je.
Dvojrozměrné, sypané mandaly, které mají být po svém dokončení zničeny aby člověku připomínaly, že život neustále končí a znovu začíná, ho neuspokojovaly. Dával přednost buddhistickým chrámům, které byly stavěny jako trojrozměrné mandaly, a kolem nichž chodili příznivci či zasvěcenci ve směru hodinových ručiček a odříkávali mantru
Václav Hokův přenesl ideu své trojrozměrné mandaly do curyšských parků, v nichž našel pevný řád a lidský rozměr, který mu vyhovoval. Na rozdíl od země, z níž emigroval a v níž byl lidský řád pravidelně vždy znovu mařen, dokázal zde, kde ani dvě světové války nedokázaly tyto „mandaly“ zničit - smiřovat ideu vlastní vyhraněné individuality s pevně uspořádaným vesmírem. Co si o svých vycházkách myslil či zpíval nikomu již nestačil sdělit.
Ukázka z díla
BAJKA
Nad zelenou loukou světa
vyšly bílé beránky nebes
spatřili je lidé
říkají
to je Vám krása
ti se tam nahoře mají
co my si počnem dole
k tomu tráva pohodí hlavou
zašeptá větru do ucha
a chudáci lidé neví
že on ji vůbec neslyší
jak uhání po obloze
neohlíží se měsíc za sluncem
natož pak hvězdy
aby záviděla
jedna druhé
svou velikost
to jen lidé se přou
stále o té Kráse
ale dobře věcí
že ji nemohou změnit.
1964 (Sborník věnovaný H. Millerovi)
Fotografie Václava Hokůva: viz fotogalerie